Výstup z komfortní zóny je oblast, kam se musí každý z nás vydat, aby se dozvěděl něco nového o sobě a objevil nové rozměry svého potenciálu. My jsme výstup z komfortní zóny pojali jako příležitost otestovat své fyzické a mentální limity. Hlavním cílem bylo zvládnout ujít 100 km napříč Krušnými horami. Do celé akce jsme zahrnuli část našich klientů, aby si mohli osahat různé aspekty spojené s takovou akcí.
A co je také důležité? Laskavý přístup sám k sobě je občas velkou výzvou, zvláštně pro typy, které si nedovolují polevit. Je to však zásadní dovednost na cestě vlastního úspěchu a celkové spokojenosti.
Cíl ujít 100 km jsme měli já a Honza, zbytek týmu nás měl na celé trase doprovázet nejdříve pěšky a pak autem, zajišťovat potřebnou logistiku a podporu ve formě občerstvení, pitného režimu a provozních záležitostí. Každý měl připravenou svou vlastní verzi výstupu z komfortní zóny.
Začínáme ráno v 5, kdy vyrážíme směr Teplice, odkud máme začít náš pochod. Po cestě se v pozdním podzimním ránu zastavujeme na otužování v jednom z místních lomů. I když je zima a tma a nikomu se do vody nechce, víme, že právě to je začátek celého příběhu, během kterého se nám v následujících hodinách nebude chtít spousta věcí.
Vyrážíme…
Kluci s námi musí udržovat tempo, abychom se vešli do potřebného časového limitu, který nám má držet rytmus po celou dobu trasy. Prvních 30 km zvládáme společně a užíváme si překrásnou přírodu Krušných hor. Takový přechod umožňuje člověku docenit krásy naší přírody v celistvějším kontextu. Když dostoupáme nad Litvínov, je čas se rozloučit s první skupinou, Tomášem a Michalem. Ti mají za úkol dojít na vlak a dostat se zpět k autu, aby nás mohli podporovat ve druhé fázi pochodu. Já, Mára a Honza pokračujeme dál...
Tempo a rytmus naší chůze se drží kolem 5 km za hodinu, jsme dobře naladěni a vychutnáváme si poslední sluneční paprsky před příchodem tmy, která zásadně podrobí naše odhodlání zátěžové zkoušce. Tma už převzala kontrolu nad situací, teplota spadla pod nulu a my se řítíme k prvnímu checkpointu, kde máme rande s klukama. Kluci na nás čekají s gulášem, čajem a kávou, je to, jako bychom se na chvíli ocitli v ráji. Těchto 20 minut stálo za to, dobře naladěni vyrážíme dál, už bez Máry, který ve svých 19 letech zvládl úctyhodných 50 km.
S Honzou máme super tempo a vzájemně se podporujeme v nastavení a exekuci našeho cíle. Víme, že dalších 50 km bude mít úplně jiný rozměr - žádný spánek, zima a “nekonečno” kroků do cíle. Kluci nás nahánějí a zhruba po každém 10. kilometru na nás čekají s občerstvením. Do 80. kilometru zvládáme všechno v rámci možností a na dalším checkpointu se jenom lehce občerstvíme. Honza se posadil do židličky, aby si odpočinul, nálada je dobrá a jsme odhodláni to dotáhnout. Ve 2 ráno vyrážíme na další úsek, tentokrát je to ale jinak. Honza začíná zničehonic projevovat příznaky oslabení a bolest v kolenou ho nutí si hlasitě ulevit při každém kroku. Těchto 10 km sečetlo a podtrhlo všechnu únavu a frustraci nasbíranou z celého dne. Šli jsme dlouho a místy téměř stáli na místě, foukal silný vítr a zima se stupňovala, což nebylo pro oslabený organismus nic vhodného. Po zhruba 3 hodinách dorazíme na další checkpoint a hrajeme o to, zda budeme pokračovat, nebo ne.
Honza do toho dal maximum a bojoval do posledního kroku. Po společné týmové debatě sám vyhodnotil, že nebude dál pokračovat. V tuhle chvíli už jsem to jenom já sám proti sobě. Mám za sebou pár neúspěšných pokusů dosáhnout 100 km mety, a proto neváhám ani vteřinu a vyrážím odhodlaný pokořit tuhle metu, která doposud definovala mé limity.
Poslední fáze je výstup na Klínovec a úsek měl něco kolem 11 km. V první fázi běžím a objevuji v sobě nové rezervy sil. Tempo a rytmus mi vydrží do svítání, kdy si na 95. km uvědomuji, že už jsem velice blízko a dost pravděpodobně to celé stihnu pod 24 hodin. Moje tempo se zpomaluje, únava se hlásí o slovo a moje emoce začínají pracovat. Přijde pláč a dojetí z toho, že si plním svůj cíl, plně se tomu odevzdávám a v slzách docházím poslední kilometry. Najednou se ocitnu v půlce sjezdovky na Klínovci a v tu chvíli vím, že je vyhráno! Je to téměř přesně 24 hodin od prvního kroku po ten poslední, kdy stojím na vrcholu Klínovce a raduji se společně s klukama z toho, co jsme společně dokázali.
Velký dík patří klukům za podporu a servis, který zajišťovali. Každý z nás měl ukrytou lekci v téhle zkušenosti a maximálně ji využil. Tahle meta mi umožňuje nahlédnout za hranice vlastních možností a limitací a vstoupit do pole nových možností. Lidský růst má přesně takový charakter...
Pokud máte další požadavky nebo potřebujete něco jiného, dejte mi vědět!
